V době pandemie koronaviru, kdy se vracím do vzpomínek na Českou Břízu, je mnohem více umocněna touha po setkávání nebo nutnost navštívit konkrétní místo, dotknout se nebo chuť jednoduše zase něco nového zažít. Snad proto si teď o to více uvědomuji sílu vlastního zážitku a vernisážové atmosféry.
Dlouho jsem chtěla navštívit Českou Břízu a poznat galerii SAM83, o které jsem jen pouze četla. Naposledy tomu bylo například na přelomu roku 2017 a 2018, kdy jsem se skrze výstavu Rozdíl v otázce v Galerii hlavního města Prahy mohla seznámit s tvorbou umělkyně Sráče Sama a v tiskové zprávě se dočítat o mnohavrstevnatých aktivitách autorky, mezi které patří také galerie SAM83.
V první polovině měsíce února jsem oslovila Denisu Bytelovou, zda by mi poskytla konzultaci nad tématem umění spolupráce, které zpracovávám ve své disertační práci. Jelikož Denisa dlouhodobě spolupracuje jako kurátorka a teoretička s galerií SAM83 v České Bříze, dále se sama věnuje doktorandské práci, byla jsem jí vděčna, že mě pozvala na odpolední setkání do České Břízy před vernisáží umělkyně Kristiny Láníkové.
Výlet do galerie SAM83 v České Bříze. Možná pro někoho běžná cesta do malé vesničky u Plzně, kterou předchází plánování trasy vlakem, příprava svačiny na cestu a těšení se na dobrodružství nebo na odpočinek. Pro mě ale to slovo výlet bylo také doplněno touhou po objevování a hledání.
Snad při každém pohledu v krajině na strom břízy vzpomínám na první návštěvu dne 15. 2. 2020. Proč sepisuji tuto poetickou větu? Když totiž přijedete autobusem na náves vesnice, opravdu tu jsou. Stromy bříz s jejich bílými kmeny, něžné a zároveň nápadné, které lemují menší rybník za protější dřevěnou zastávkou. Byla jsem silně překvapena z celé té skutečnosti. Jak z místa vesnice, ze samotné galerie a všech lidí, které jsem mohla poznat. Stále si ve volných chvílích dohledávám historické souvislosti galerie SAM83 a další projekty umělkyně Sráče Sama. Zobrazuje se mi domácí atmosféra, rukodělnost, přátelské přijetí, společný obývák jako místo pro setkání, profesionalita a vzájemná spolupráce lidí, kteří se dlouhodobě znají, pomáhají si nebo o sebe pečují.
Rozhovor s Denisou Bytelovou byl také obohacen o krátké setkání s umělkyní Sam. Stále se snažím popsat své pocity s těmito střetnutími. Moc mi to nejde a z té šíře vybírám tři věci. Společně se vzpomínkami, kdy jsem měla možnost navštívit místo v České Bříze, setkat se s lidmi, zažít neobyčejnou vernisáž, být součástí „něčeho“, jsem v první řadě vnímala výrazně samu sebe. Skrze setkání s tvůrci tohoto místa a prožívání kulturního děje se mi dostávalo několik odpovědí na mé vnitřní otázky a na témata mé disertační práce. Tímto mohu jen potvrdit, že se stále naplňuje základní vize umělkyně Sam, kterou je „vytvoření vhodných sociokulturních podmínek pro automatický, přirozený převod informací, a tím zajištění trvale kompaktního rozvoje sociální kultury bez umělých rámců“. Tuto myšlenku definovala v roce 1989 jako ideový rámec svých aktivit pod pracovním názvem projektu Vize pro novou kulturu a její místo, na kterém pracuje už od osmdesátých let. Druhý bod vyslovuji jako mé přání. Přeji si, aby takový fungující umělecký koncept, který provozuje tým lidí v České Bříze, mohl vznikat a žít snad v každé vesnici a v každém městě nebo místě, kde se lidé mohou podporovat v umělecké tvorbě, v poznání sebe sama a ve vzdělávání se. V inspirujícím prostoru jako je galerie SAM83, kde je důležité se setkat a věci zažít. Vzpomínám do třetice také u akvarelové malby. Zprvu se mi nedařilo zachytit podobu charakteristické kůry břízy a asi i z důvodu, že mi to přišlo zbytečné. Ale když jsem si jen na ty nejmenší formáty akvarelového papíru chtěla zachytit alespoň to málo, nevadilo mi najednou, že se mi papír zkroutil. Viděla jsem v něm hned tvar kmene břízy, do kterého jsem jen lehce nechala zapíjet moji oblíbenou vandyckovu hněď. Zase jsem mohla zažívat ten pocit, kdy je akvarel živý, sytý a mokrý. To správné napětí, které trvá chvíli, než malba pozvolna uschne. Zůstane jen náznak či otisk něčeho, co jsem zažila.
... a svačinu s sebou na zpáteční cestu vlakem si příště už brát nebudu.
